Svatováclavská pouť do Tišnova
Již roky se vypravujeme na poutní zájezdy na místa, která jsou zasvěcena různým světcům a na kterých svěřujeme své životní obtíže a starosti do rukou Božích. Tentokrát jsme se vydali 28. září 2024 na svátek sv. Václava – patrona našeho národ do Tišnova. Těšili jsme se na návštěvu chrámu sv. Václava, který je chráněnou kulturní památkou.
Byl postaven v polovině 15. století na místě původního dřevěného kostelíka. Ten je zmiňován již v roce 1239. Věž kostela bývala dříve samostatnou hláskou. Její založení dokládá zachovaný nápis z roku 1543. Kostel byl v dobách tureckých výbojů opevněn. Torzo kamenné hradby se střílnami se dochovalo před hlavním průčelím. Nynější podobu získal kostel během přestavby v polovině 19. století, kdy byla hlavní loď prodloužena asi o 10 metrů a spojena s věží. Na jižní straně byla také přistavěna Mariánská kaple. Na věži kostela jsou umístěny 4 zvony, nejstarší pochází z roku 1666 a největší z roku 1672 (900 kg). Dominantou interiéru kostela je obraz sv. Václava na hlavním oltáři, který je dílem vídeňského malíře Dollingera. V parčíku u kostela je umístěna barokní pieta, která původně stávala na místě mariánského sloupu na náměstí Komenského. Kostel je vystavěn na kopci, a tak jsme si užili celkem pěkné vyhlídky.
Jelikož si naši farníci z Prace, Telnice a Sokolnic vyjeli na pouť, byla v 9.00 byla sloužena naším panem farářem Oldřichem slavná mše svatá k uctění památky sv. Václava. Té jsme se zúčastnili nejenom my, ale i domácí a přespolní farníci, dokonce i z míst, kde dříve otec Oldřich působil.
Po mši svaté jsme měli dostatek času, abychom obešli poutní krámky, kde od růženců, perníčků, různých slaných a sladkých pochoutek, uměleckých předmětů, oblečení, svařáku, medoviny bylo dost. Nechyběly tu samozřejmě ani různé kýčovité předměty, které nijak patří nepatří k pouti…
Odjeli jsme do Předklášteří na oběd, pak následovala prohlídka Porta Coeli, tedy v překladu Brány nebes. V tomto klášteře žije komunita sester cisterciaček, která tu působí již od 13. stol. Za husitských válek byl však klášter vypálen a v letech 1426 - 1436 zcela zpustošen. V roce 1436 se klášter podařilo znovu obnovit, ale ani při vpádu švédských vojsk 1619- 1625 se opět nevyhnul dobývání.
Za panování císaře Josefa II. byl klášter přestavěn na textilní manufakturu. Až po 100 letech se sem znovu vrátily cisterciačky z kláštera v Marienthalu a v roce 1901 zde byl znovu obnoven řeholní život. V roce 1950 jejich činnost pro změnu zastavil komunistický režim. K dalšímu obnovení řeholního života došlo po roce 1989. V letech 2019 - 2020 tu proběhla rekonstrukce. V roce 2022 po obnově zpovědnice a bočního oltáře Panny Marie Lurdské se klášter stal národní kulturní památkou.
Baziliku Nanebevzetí Panny Marie zbudovala dcera uherského krále Bély III. Konstancie Uherská, která byla druhou manželkou českého krále Přemysla Otakara I. Protože si tehdy lidé velice vážili půdy, která je živila, nařídila královna Konstancie vysušit močály. A tak se tehdy mohl začít stavět klášterní komplex. K vysvěcení došlo v r. 1239. V témže roce zde byl pohřben moravský markrabě Přemysl (syn Konstancie a Přemysla Otakara I.). Sama Konstancie v tomto klášteře o rok později, tedy v roce 1240, zemřela a byla také pochována.
S chudobou sochařské výzdoby kontrastuje honosný západní portál, ojedinělá památka celé střední Evropy. Portál je rozdělen do pěti stupňů. Zleva i zprava nalézáme ležící lvi a také kamennou krajku a vinné listy s hrozny, které se střídají se sochami apoštolů. Nad vchodem je vidět tympanon, což je svislá ploška ve štítu chrámu mezi hlavní římsou a střechou, s ústřední postavou Krista, po bocích má mužskou a ženskou postavu. Kostel sice nemá věž, ale nachází se zde čtyřboká zvonice. Vedle hlavního vstupu je renezanční plastika Krista na Olivetské hoře z 16. stol.
Samotnou vnitřní krásu však nelze ničím popsat, chce to prostě vidět a zažít. Pro nás to přeci není to zase tak daleko. Není to vlastně ani kostel, spíš bych to nazvala Bazilikou nádhery, vkusu, umění a oslavy svatých, kteří vévodí tomuto chrámu. Po obsáhlém výkladu mladičké průvodkyně jsme se písní k uctění Panny Marie rozloučili s tímto krásným místem a odjeli zpět k našim domovům.
Díky patří panu řidiči Sedláčkovi za klidnou a bezpečnou jízdu, a hlavně našemu otci Oldřichovi za mši svatou s požehnáním pro nás poutníky, naše rodiny a všechny, kteří s námi nemohli být na této nádherné pouti.
Anna Nečasová